Takový obyčejný ponor na Heřmankách

Je 2. prosince a venku se tlemí slunko jak kdyby byl konec dubna. Co jiného nás mohlo napadnout než jít zanořit na lom do Svobodných Heřmanic. Ve sjednaný čas stál Defender před barákem a já mohl zase zamachrovat před sousedy a s Rebreatherem na zádech se projít po zahradě. Blbé je, že oni netuší co to vlastně je za zbytečný knedlík, který pořád někam tahám. Takže jsme naložili a odjeli směr Opava a dál na lom. Cesta paráda.

Po nastrojení jsme se zanořili, aniž bychom se domluvili na nějakém průběhu ponoru. Kubík šel o pár minut dříve a čekal mě u vraku auta. Když jsem tam dorazil, vydali jsme se korytem dále směr studna. Ani jeden z nás netušil v jaké pohodě celý ponor poběží a že si to zafičíme až na druhou stranu po dně ve 30m. Cítil jsem se v naprosté pohodě a teplý vzdoušek z Rebreatheru mě utvrzoval v tom že není kam spěchat. Jenže to už měl Kubík močový měchýř jak kopačák a můj se zatím nenápadně plnil. Paráda pod vodou a uplně pohodový ponor nás nadchly tak, že jsme na nějaké podružné fyzické potřeby skoro zapomněli. Doplavali jsme na konec lomu, chvíli zevlovali u pramice a vydali se zpět.

Ve 12-ti metrové hloubce jsme se vrátili až k molu u parkoviště, kde jsme zjistili, že Kubík má na kompu 8 minut dekompese a já 17 minut. Jenže v tu dobu už jsem se svíjel jak had, protože jsem měl měchýř plný na 120% a při pomyšlení na dalších 17 minut pod vodou jsem slyšel svou partnerku, co by mi řekla kdybych jí přinesl na vyprání kompletně prochcaný podoblek. Nikomu to neříkejte ale ona mě i bije. Ta představa spolu s tlakem v podbřišku mě přemluvily k nešťastnému rozhodnutí, že ty žvásty tabulek a kompu jsou moc konzervativní a tak si dám 3 minuty ve třech metrech a mám to na párku, jdu ven.

Ty tři minuty byly strašně dlouhé a možná, že jsem ani nedýchal, abych udržel tlačící se kapalinu v mých útrobách. Byl to krásný ponor. 72 minut ve vodě potom se na břehu honem rozepnout a vy..čit, převléct do teplého, pokecat a vyrazit domů. Teď to začne. Kuba vynechal 8 minut a já 12. Po cestě mi hlásí, že mě moc nevidí, spíše jenom takový obrys v mlze a to sedím půl metru od něj. Bral jsem to jako srandu, protože Kubajz se tak tvářil. Konec srandy nastal když jsem dorazil domů a zjistil, že mě nějak divně mravenčí na pravém rameni. Říkal jsem si ,,hochu prostě stárneš a musíš se šetřit". No jo. Jenže po půl hodině se to už nedalo vydržet a já si musel sundat triko. Já snesu hodně, ale když to viděla moje polovička tak jsem musel s pravdou ven. Málem sjem dostal pěstí a zaslouženě, protože už mi bylo jasné co jsem provedl a jaký jsem blbec. Co bylo k vidění nebudu vysvětlovat snad to dostatečně objasní přiložené foto. Okamžitě jsem volal Kubíkovi, abych ho informoval o situaci. On mi řekl, že kromě sněžné slepoty a zeleného zákalu mu nic není, ale pro jistotu si dá pořádnou dávku Whisky na roztažení cév a to samé poradil mně. Neváhal jsem, protože můj mramor se rozrůstal z velikosti 5X5 cm na dobrých 40X40cm a nervy pracovaly na plné obrátky neboť moje Lenička prohlásila, že to je jasné a že určitě umřu.

Takovou dávku Slivovice co jsem si dal si nedovadete ani představit. Během půl hodiny jsem byl zmrskaný jak zákon káže a kdyby mě moja nesebrala flašku tak si ještě přitnu. Půl hodiny po Slivce jsem polknul ještě Acilpirín na radu vzdělaného kamaráda kterého nebudu jmenovat. Cítil jsem se úžasně a klidně bych to tak dělal po každém potápění. Léčba byla úspěšná do detailu. Během hodiny jsem na svém scvrklém těle o kterém tvrdím že jsem udělaný jak Arnold, neměl ani stopu po nějakém problému s dekomresí a navíc ta nálada, kterou mi Slivovice přivodila - prostě úžasné. Závěr - Fajný ponor. Dost přes hodinu ve vodě, Kuba ožralý, já jak by smet a pro dekomresní komoru na Fifejdách - žádný kšeft.
A teď srandičky stranou. Pokud by někdo z vás chtěl udělat stejnou blbost v domnění, že se nic nemůže stát tak věřte, že může, protože zákony fyziky se obejít nedají a dopadnete třeba hůře než my a žádná Slivovice vám nepomůže. Mám velké ponaučení pro další potápění. Takovou kravinu si už opravdu nedovolím a klidně se nebojte mě nazvat blbcem a debilem. Zasloužím si to. Naštěstí se všechno obešlo bez větších potíží a snad se tomu po čase i zasmějeme. Berte tenhle náš vejlet opravdu jako ponaučení a né jako radu jak si zkrátit dekompresi.