Slovinské dobrodružství

Asi 14 dní po návratu z potápění ve slovinské Cerknici mi donesla sekretářka Petra mail: ,,Je to od nějakého chlapa z Ostravy - a podepisuje se tam ,,Kubík Chleboun" - asi nějaká přezdívka,že, ale pěkně blbá. Víte kdo to je?" ,,Vím Petro" odpovídám, a není to přezdívka - on se tak skutečně jmenuje. ,,To není možný" diví se Petra. ,,Takový jméno nikdo nemůže mít, vy si děláte srandu, že? To fakt není možný. Dyť to zní jak reklama na dětskou výživu! Je ale mladá a nezkušená a neznámá věc ji dokáže ještě pořádně vykolejit - třeba to, když chci po ní uvařit čaj - a to chci skoro pokaždé, když se náhodou dostanu do kanceláře.

Asi 14 dní po návratu z potápění ve slovinské Cerknici mi donesla sekretářka Petra mail:

,,Je to od nějakého chlapa z Ostravy - a podepisuje se tam ,,Kubík Chleboun" - asi nějaká přezdívka,že, ale pěkně blbá. Víte kdo to je?"
,,Vím Petro" odpovídám, a není to přezdívka - on se tak skutečně jmenuje. ,,To není možný" diví se Petra. ,,Takový jméno nikdo nemůže mít, vy si děláte srandu, že? To fakt není možný. Dyť to zní jak reklama na dětskou výživu!
Je ale mladá a nezkušená a neznámá věc ji dokáže ještě pořádně vykolejit - třeba to, když chci po ní uvařit čaj - a to chci skoro pokaždé, když se náhodou dostanu do kanceláře.

Ale zpět k mailu:
Kubík píše, že připravuje s Reném výpravu do jeskyní Itálie v oblasti Valstagna, a že bych já s Alanem mohl jet opět s nimi. A ještě někdo, kdo by měl zájem. Neváhám a kontaktuji ihned svého přerovského ,,pana profesora potápění" Zbyňka Růžičku. Samozřejmě dle předpokladu ani chvilku neváhá a obratem přichází blesková odpověď:
,,O.K., jedu, kdy? Odpoledne jsem zbalen."Nebylo to tak rychlé. Po dvoutýdením plánování, zajišťování a chystání, kdy si už Petra s Kubíkem Chlebounem mailovala jak na běžícím pásu pomalu italsky, bylo vše vyřízeno a termín odjezdu pevně stanoven - středa 28.listopadu.

V pondělí večer však přišla ledová sprcha: Telefonuje Kuba: ,, v Itálii prší, ze systému valí voda - nikam se nejede. V prdeli, na cipa!" Okamžitě mám po náladě a telefonuji smutnou zprávu Zbyňoušovi: ,,Prší a moc vody - Itálie se ruší. Vymysli kam pojedeme jinam." Dodávám spíš pro sebe, abych se nějak utěšil.
Za půl hodiny telefonuje Zbyňouš a předestírá náhradní plán: Volal jsem Dulemu do Slovinska. Je sice nemocný, ale čeká a můžeme přijet. Volal jsem i Honzovi Lambertovi - bude na své základně pod Rijekou a kdybychom se objevili na Krku u Borisa, tak se o nás také určitě postará.
" Je okamžitě rozhodnuto: termín středa zůstává, jedeme k Dulemu na jeskyně do Slovinska. Místo plánovaného Trimixu nám Zbyněk předělá Nitrox, vše je jinak nachystané a připravené - jen zklamání ze zrušené Itálie bylo u ostravských kamarádů natolik silné, že jsme ve středu nakonec se Zbyňoušem odjížděli sami dva vstříc novým potápěčským zážitkům.

Ve středu po poledni tedy vyjíždím naší podnikovou montážní dodávkou do Přerova - tam nakládám Zbyňka, kompresor, 50 l láhev s kyslíkem a asi 50 různých schráneček, kufříků, sáčků a pytlíků s jeho údržbářským a osobním vercajgem - a míříme přes Brno, Bratislavu ( po nové dálnici), Vídeň, Maribor a Ljubljanu do Kamníku, městečka asi s 15 tisíci obyvateli, kde náš slovinský přítel Dule bydlí. Tady jsme něco málo před 22.hodinou večer - cestou Zbyněk zkouší kontaktovat Duleho, ale bez úspěchu. Ubytujeme se v hotelu ,,U Císaře" zkonzumujeme nasmažené řízky - Zbyněk dva, já asi sedm nebo devět - a zaleháme.

Ráno v 7 hodin budíček, rychlá snídaně, několik fotek zasněžených štítů Julských Alp ve vycházejícím ranním slunci a začínáme hledat bydliště Duleho a Duleho samotného.

Dule - vlastním jménem Dušan Orehek, slovinský trenér instruktor a instruktor lyžování, rogalista, běžec na lyžích i bez nich - bývalý reprezentant někdejší Jugoslávie v biatlonu, účastník kdejakých ,,X-trem" závodů v Dolomitech a v Julkách - podobný, nebo spíše ještě větší magor než my - není tedy divu, že jsme si okamžitě plně rozuměli - a to nejen myšlenkově, ale po chvíli i v řeči. Zbyněk se s ním seznámil letos v létě na základně na Šile a po několika společně prožitých a prodiskutovaných večerech ve shromažďovací místnosti pod barem byl Dulem pozván do slovinských jeskyní. A tak nyní sedíme společně u něho v obýváku a spřádáme plány, co v nejbližších hodinách a dnech podnikneme. Vše je na rychlo, ušité horkou jehlou - vždyť v pondělí Zbyňouš telefonoval a ve čtvrtek jsme již na místě s verglama - vše navíc komplikované Duleho zdravotním stavem. Je po nemoci a chrchle ještě jako starý tuberák. Když na nás vidí jen zájem o vodu a díry a ponory, začíná okamžitě jednat, telefonovat a organizovat.

Před polednem nasedáme do naší dodávky a vyjíždíme přes Ljubljanu do oblasti městečka Vrhnik. Stavujeme se u Turka Baštjana, který s námi bude absolvovat dnešní ponory. Naplánoval jsem dva - blbec, zase se projevily moje velké oči a asi stále ještě začátečnické nadšení. Dule neříkal nic, jen pokyvoval hlavou - ze slušnosti nechtěl svému hostu odporovat, i když už tehdy věděl, co je to za blbost. A navíc snad sehrál roli i náš skoro stejný dědkovský věk - je jen o rok starší než já a naše vzpomínky, jak jsme v mládí budovali socialismus ( já v Československu a on v Jugoslávii ) a nedotáhli ho ke komunismu, byly úžasné. Kdyby byl Zbyňouš dítě trochu citlivější povahy, možná by se i rozplakal.

U Turka jsme mu dofoukali našim kompresorem dekompresní láhev a popojeli na lokalitu - prameniště řeky Ljubljanica. Jedná se o nádherné místo v listnatých lesích protkaných různými roklemi, skalami, závrty a propadly, korytami říček s vodou i bez ní, jezírky a tůňkami. A zde jsou právě vstupy do dvou systémů nazvaných místními ,,Veliko a Malo Okence" , do kterých se máme potopit.

Dule nám dává vybrat - malé nebo velké? Lehčí nebo těžší? Kratší nebo delší? Plytší nebo hlubší? Zbyňouš se na mě podívá a já hned rozhoduji: samozřejmě těžší, delší a hlubší, řídím se částečně heslem pana Cubertina - vždyť dnes chceme stihnout ponory dva. Dule se ještě jednou ptá a potvrzuje si, že opravdu rozuměl správně - těžší, delší, hlubší - tedy ,,Malo Okence". A ještě jednou nám opakuje, že je to opravdu těžký ponor. ,,Ano, ano, Dulíčku", odpovídám. ,,To právě chceme". A jdeme zpět k autům chystat věci. Skládáme si dvojčata, Zbyňouš svůj aparát ,, SATORI" od Reného, montujeme automatiky, zkoušíme, převlékáme se. Po nějaké chvíli jsme připraveni.
Lámavou srbochorvatskoslovinskočeštinou kladu Turkemu, také divemastrovi na srdce: Zbyněk - to divemaster, instruktor, cvičitel - nemá problema. Já - ukazuji si na prsa - žák, schiller, otrok. O mě se budeš starat a mě budeš hlídat a kontrolovat. ,,OK", odpovídá a zdá se, že rozumí. Nasazujeme si na záda vergle, do ruky bereme ploutve a ,,stejčky", připraveni k odchodu. Po několika krocích mě ale Turk zastavuje, něco říká a ukazuje na mou dekoláhev. ,,Co se děje", říkám si a vše znovu kontroluji. Už vím - zapomněl jsem si na ,,stejčku" namontovat automatiku. Omlouvám se a vše rychle napravuji - potvrdil jsem si ale, že Turk všemu dobře rozuměl a nyní na mě bude o to více a odpovědněji dohlížet.

Po pěšině kolem klidné říčky postupujeme lesem proti proudu. Po několika stech metrech vstoupíme do rozlitého jezírka asi po pás hlubokého a přebrodíme ke kamenitému závalku, který zahrazuje neveliké výtokové jezírko pod kolmou skalní stěnou. Zde, pod skálou, se nachází vstup do systému, který v zelenomodré vodě spíše tušíme, než vidíme. Provádíme poslední kontrolu výstroje. nasazujeme si ploutve a suché rukavice, připínáme dekoláhve a pomalu se zanořujeme. Vstup do jeskyní je asi v 5 metrové hloubce na konci mírně se svažujícího kamenitého dna jezírka pod skalní stěnou. Jsme domluveni, že Zbyňouš půjde první - povede rail od vstupu až k místu, kde začíná stálé vyvázání. Druhým bude Turk a já se poplazím jako poslední. Říkám poplazím, protože úvodní část tak skutečně probíhala.
Od vstupu cesta pokračovala poměrně strmým tunelem, spíše prolézačkou mezi kameny a výstupky, kde člověk, s vypuštěným křídlem, hlavou dolů, pořád za něco zachytávaje, lezl jako červ dírou pořád níž. Do hloubky, do tmy, občas profouknout dutiny a zase pokračovat v prodírání. Toto končilo asi po 8 minutách v hloubce 15 metrů, kdy se prostor rozšířil a já se mohl vyvážit, zkonsolidovat a připravit se na další cestu. Zde jsme nechali jeden bubínek a dále pokračovali dle již vyvázaných slovinských šňůr. Cesta dále pokračovala podobnými tunely a samou restrikcí, komíny nahoru a komíny dolů - dobrodružství, jako rychlé šípy v kanále. Svítím si svou opravenou a přezkoušenou hidkou od Bendy, sleduji vodící lano, záblesky Turkovy svítilny před sebou, stěny skal kolem sebe a bílé slepé mloky - Macaráty, kteří žijí jenom zde ve Slovinsku, a které potkáváme na každém kroku ( nebo spíše kopu ploutví ) v neuvěřitelném množství.

Zatím celkem klidný průnik - dávám si pozor, abych nikde nezůstal viset a ničím nezachytl, kontroluji si počítač a manometr - celkem pohoda - a najednou lup a cvak - světlo mi zhaslo bez nejmenšího varování a já se ocitám v absolutní tmě. Světlo od Turkovy svítilny ke mně neproniká kvůli členitosti a kostrbatosti tunelu ve všech třech osách. Nyní, když tak visím ve tmě a nadávám vduchu do ku..v Zbyňkovi a Bendovi za super světlo, se mi zdá, že ty tunely jsou kostrbaté i v čase a ve čtvrtém rozměru. Ale nadávání mi nepomůže. Vytahuji druhé náhradní světlo, čerstvě zakoupené ve firmě LOLA, zapínám ho a modlím se, aby aspoň Lukášova baterka fungovala bez problémů. Schovávám již nepotřebnou hidku a prodírám se dál kupředu. Turk již na mě čeká, ukazujeme si světly ,,vše OK" a pokračujeme za Zbyňoušem. A zase restrikce, komíny nahoru a dolů. Ale hlavně dolů. V jednom místě se všichni tři zastavujeme a čekáme. Nevím na co, ale čekám. Už se začínám radovat, že to dál nejde a že se začneme vracet.

Jsme ve dvacáté minutě ponoru, asi 200 metrů od vstupu, 40 metrů hluboko, dekomprese utěšeně narůstá, náhradní světlo zatím funguje. Myšlenky na návrat se začínají vkrádat do hlavy častěji a častěji. Stále stojíme a čekáme. Najednou se první světlo pode mnou pohne - Zbyněk. Za ním druhé - Turk. Pokračují dále - musím tedy i já. ( po ponoru jsem se dozvěděl, že Zbyňouš, vzhledem ke stále se měnící hloubce měl menší problém s uchem ).

Svislým komínem klesáme a dále se prodíráme zase samou restrikcí stále dál a stále níž. Ve 30 minutě ponoru mám na počítači 15 minut dekomprese - a to se máme ještě stejnou cestou vracet.Jsme v hloubce 45 metrů. Zatím nejnižší místo systému. Rychle doháním Turka, chytám za nohu a zastavuji ho. Ukazuji signál konec ponoru, otočka, návrat. Jsme domluveni na třetinovém pravidle a první třetiny jsem právě dosáhl - možná i trochu přesáhl - zase se nemůže psát všechno. Ale ne - na manometru mám z původních 210 bar 130 bar, tedy tak akorát nejvyšší čas se otočit a mazat zpátky. Od vstupu jsme 296 metrů daleko a 45 metrů hluboko - dle značek na kolíčkách umístěných na vodící šňůře. Turk mi dává pokyn ať čekám a vydává se pro Zbyňka. Ten plave jako bílý Macarátek ,,Human Fisch" stále kupředu, Reného rebreather ,, SATORI" funguje jako švýcarské hodinky, hidka od Bendy svítí jako moje světlomety na Pajeru. Chápu to, Zbyňouš je přece jenom jiná soutěž než já. Já se držím šňůry, čekám, hledím dále do tmy kupředu, kdy se objeví světlo vracejících se kamarádů. Občas zkontroluji manometr a počítač. Manometr OK, ale deko na počítači skočilo během 4 minut z 20 minut na 42 minut. A voda kolem je stále kalnější a neprůhlednější. Stále držím šňůru, už ji jenom cítím, ale nevidím. ( po prohlídce profilu ponoru doma na PC a profilu jeskyně jsem zjistil, že jsem seděl ve 45 metrů v nejhlubším místě systému, v jakémsi sifónu, kde se usazoval kal zvířený dalším Zbyňkovým a Turkovým průnikem ).

Po zjištění, že dekomprese činí už 42 minut a já se nacházím v mléčné mlze, bylo rozhodnutí dílem okamžiku. Nepustit šňůru, nějak se otočit a co nejrychleji nastoupit cestu zpět. ,,Jen neztratit a nepustit špagát" rezonovalo mi v hlavě. Věděl jsem , že se celkem nic neděje, plynu mám dost, ,,stejčku" plnou, odbočit úzkými tunely nebylo kam - pocit byl ale stísněný, dá se říci silně stísněný a k úplnému klidu daleko. To, že jsem byl sám mi nevadilo - na to jsme zvyklí a nijako to na mě nepůsobí.

Postupuji hmatem po šňůře, směrem nahoru a za chvíli se začíná voda odkalovat a já opět na vlasní oči vidím spásnou šňůru. Pokračuji po ní opět nahoru, dolů, doprava a doleva, ale nyní s tím rozdílem, že se blížím k východu. V 50 minutě ponoru narážím na Zbyňkův bubínek a vím, že mám vyhráno. Připravuji si ,,stejčku" s Nitroxem na dekompresi a prolézám poslední metry restrikcemi. Těsně po výlezu z díry si asi v 7 metrech měním plyny a zahajuji dekompresi. Vlastní ponor trval 62 minut, dekomprese 53 minut, celkový čas ponoru byl 115 minut. Pronikli jsme daleko přes 296 m, a dosáhli maximální hloubky 45 m při průměrné hloubce přes 29 m. Otáčím se a pozoruji temný otvor vlezu, vyhlížím světla a čekám na kamarády. Po chvilce se oba objevují. Ukazujeme si ,,vše OK" a visíme na konečné dekompresi. První končí Zbyňouš se svým SATORIM. Poté já, neboť jsem měl v lahvích Zbyňkem namíchaný Nitrox na zkrácení dekomprese a jako řidič auta, abych se po ponorech necítil unavený a mohl Zbyňouška vozit po Ljubljani.
A jak byl obohacený?? Na celých 23%!!! Super obohacená směs!! Zbyňouš mi zkrátil dekompresi asi o 102 vteřin - Zbyňouši díky ti!!! Turk potápěl se vzduchem a celý jeho ponor trval 130 minut.

Pocity po vynoření byly ale impozantní a stály za to. Plácali jsme si po zádech, smáli se a gratulovali si. Slovinští jeskyňáři považují totiž průnik na konec ,,Malého Okence" za jakousi malou maturitu potápěče, jeskyňáře.
Po převlečení a sbalení verglů bylo již přítmí, po čtvrté hodině odpoledne, flašky poloprázdné a my tři příjemně unaveni. Samozřejmě druhý ponor byl utopií a bláznovstvím. Teď jsem si připomněl Duleho blahosklonný úsměv, když jsem ráno mluvil o dvou ponorech denně. Nic nám ale nezabránilo v tom, abychom poseděli v blízké taverně, společně pojedli a připili si úspěšně pokořené díře ,,Malo Okence".
Kluci Dule a Turk nám ještě teď potmě ukázali příjezd k druhé lokalitě - k jeskyni „Veliko Okence", které jsem měli v plánu absolvovat zítra sami.

Po přesunu do Kamniku jsme na místní potápěčské bázi doplnili plyny a sehnali ubytování na další noci v místním pensionu. Rozloučili jsme se s Dulem, na pokoji brzo zalehli a usnuli spokojeným spánkem.

Druhý potápěčský den - opět přímrazek, modrá obloha a sluncem ozářené štíty Alp. Na ranní kávu u Duleho byl pozván také Aleš, technik a novátor Kamnického potápěčského klubu. Po asi dvouhodinové vysoce odborné a fundované debatě mezi ním a Zbyňkem, která se přesunula od stolu v obývacím pokoji k počítači a internetu v Duleho pracovně a hrozila pokračováním v místní knihovně, jsme museli s Dulem jako starší a rozumnější zasáhnout a oba mladíky upozornit, aby si něco nechali i na příště, že se blíží poledne a před námi je další ponor. Dnes nás čekala jeskyně „Veliko Okence". Po včerejším ponoru nám Dule již plně důvěřoval a spoléhal na mou zkušenost, stáří a rozvážnost a na Zbyňkovu obrovskou technickou vyspělost, vypotápěnost a teoretické znalosti, které prokázal včera v jeskyni i v dnešní ranní diskusi. Bez obav nám popřál hodně zdaru, rozloučili jsme se, určili si večerní sraz a rozjeli po svém.

Já jsem se Zbyňkem po menším bloudění, našel cestu k dnešní lokalitě a asi v poledne jsme se na paloučku nad jezírkem začali připravovat ke druhému ponoru. Ze „suché" přípravy jsme věděli, že tunely jsou větší než včera a hloubka menší - maximálně do 25m.
Dnes jsem byl spokojenější - měl jsem EAN 32 a jako dekompresní plyn EAN 40. Pro daný ponor ideální kombinace. Po složení vercajku a oblečení sucháčů jsme po chodníčku ve strmém údolíčku sestoupili k bezvodém korytu říčky výtoku a po mechem porostlých kamenech dospěli opět k jezírku pod strmou skalní stěnou, kde se nalézal vstup. Podle mechu a porostu jsme mohli jasně vidět, že v době nejvyšších výtoků dosahuje hladina jezírka a výtokové říčky asi 6m nad naši současnou úroveň - teda to musí být „pořádnej mazec", jak se vyjadřuje moje 17-letá dcera.

Opět jsme se zkontrolovali a pomalu zanořili průzračnou vodou jezírka ke vstupnímu otvoru. Byl podstatně větší, stejně jako tunely, které nás dále čekaly. Po sestupu do 15m jsme pokračovali k mírně se svažující dlouhé restrikci, která se ale dala v klidu a s opatrností pohodlně proplavat. Dále jsme širokou chodbou šikmo padli do nejhlubšího místa - hloubky 26m - a dále sledovali vodící šňůru, opět opatřenou značkami a kolíčky s číslicí vzdálenosti od vstupu. Bez nejmenších problémů jsme pronikli do vzdálenosti 270m od vstupu, kde pro zával chodby nebylo možné pokračovat dále. Otočili jsme se a pomalu plavali zpět, potkávaje opět velké množství bílých mloků macarátů. Vypadají asi jako naše ještěrky, ale jsou celí mléčně bílí. Největší měřil asi 20 cm, dal se lehce chytit do ruky a neměl nic proti šimrání a hlazení..

Celý ponor tam i zpět trval v poklidném tempu 70 minut a vzhledem k maximální hloubce 26m a ke složení dýchané směsi se jednalo o ponor bezdekompresní. V klidu jsme se vynořili, vystoupali zpět k autu, převlékli se a ještě jednou vrátili, abychom prošli obě jezírka „Maleho a Velikého Okence" a při focení vzpomínali na prožité krásné chvilky v obou tunelech pod vodou. Při odjezdu lesními cestami jsme hluboko pod námi v údolí pozorovali oba prameny řeky Ljublanice, která se třpytila v paprscích zapadajícího slunce, skoro stejně jako kapota policejního auta na jejím břehu. „Už na nás čekají", dělal si legraci Zbyňouš a v té chvíli netušil, že má stoprocentní pravdu. Sotva jsme sjeli na silničku mezi loukami a prvními chalupami vesnice, již za námi vidím policii s rozsvícenými světly, blikajícím majákem a zapnutou houkačkou. Již nebylo pochyb - čekali tam na nás. Vzhledem k okolnostem, že černé potápěčské kukly - haubny - jsme měli vzadu za přepážkou a ani žádné střelné zbraně po ruce, jsem se rozhodl ihned zastavit a počkat, co se bude dít.
Po kontrole dokladů, pasů, potápěčských certifikací včetně chorvatské „ronilačky" jsme se dozvěděli, že nás udali místní rybáři z obavy před plašením ryb. Hoši zákona odmítali pochopit, že z hloubky 260m ve skále ryby v řece asi těžko vyplašíme. „Vytoč Duleho a dej jim ten telefon, ať se slovinci domluví mezi sebou sami,", napadá mě spásná myšlenka. A taky ano. Asi po 30 minutách zřejmě jednostranného vysvětlování, kdy jsme viděli, že velitel hlídky drží telefon asi 30 cm od ucha, poslouchá , neodpovídá a tváří se čím dál zkroušeněji, jsme byli s omluvou propuštění opět na svobodu. Večer nám Dule vypravoval, jak chudáka policistu sjel, že dva nejlepší jeskyňáře a instruktory z česka, kteří sem přijeli na pozvání trénovat a zaměřovat jeskynní systémy, otravují a obtěžují kvůli nějakým opileckým bandám rybářů. (Po dvou dnech, již na cestě domů, někde na dálnici před Vídní, říkám z ničeho nic Zbyňoušovi: „Vidíš, jsi druhý nejlepší jeskyňář v ČR." Po chvilce přemýšlení se zeptá: „A kdo je ten první ?", „No přeci já, ty vole!", směji se a kopu ho pod volantem do nohy).

Od jeskyní jsme již bez bloudění trefili přes Lublanj zpět do Kamniku. Večer jsme opět dofoukali - tedy respektive já, neboť Zbyněk se svým rebreatherem „Satori" vydržel celé čtyři dny bez plnění - a Dule nás provedl historickým centrem městečka. Po krátkém posezení u kávy s „koktou" (slovinskou kofolou), jsme se rozloučili a odebrali na kutě. Zítra ráno nás čekal přejezd ke slovinsko-chorvatským hranicím a ponor v jeskyni s názvem „Bilpa".

Přesun se uskutečnil dvěma auty. Slovinská „skupa" - Dule s Turkem a česká „skupina" - Petr se Zbyňkem. Byli jsme už kompletně sbaleni, neboť ihned po ponoru jsme chtěli pokračovat dále pod Rieku k Opatii, na základnu našeho kamaráda Honzy Lamberta. K hranici jsme dorazili asi po 2 hodinách jízdy po náhorních planinách za krásného slunečného počasí. Strmou serpentinovou cestou jsme se spustili k hraniční řece a úzkou soutěskou kolem ní pokračovali dále až k vývěru pod skalou - cíli dnešní cesty - jeskynnímu systému Bilpa. Jezírko se nacházelo hned vedle silnice, ale sestup k němu byl dosti krkolomný. Bylo vidět, že tady se mnoho potápěčů nepotápí. Ještě jsme neměli převlečené podobleky, a už vedle nás stavěla opět slovinská policie - byli jsme skutečně na samé hranici. Vše proběhlo bez problémů, policisté brzy uvěřili, že ani Zbyňouš není uzbekistánský běženec, který chce přeplavat řeku a usadit se v teploučku u moře, popřáli nám pěkný ponor a my pokračovali v přípravě. Tentokrát „jsme potapěli", jak říkají naši ostravští kolegové kratce a bez zvratného zájmena „se", i s Dulem, který, ač ještě ne zcela zdráv, už nevydržel a šel do vody s námi. Zcela ho chápu.

Po zanoření do jezírka, které bylo skutečně malé jako dlaň a stísněné ze všech čtyř stran mezi skalami a balvany, jsme prolezli vstupním otvorem od samého začátku širokých a prostorných chodeb, kde jsme v poklidu podél vodící šňůry proplavali v hloubkách od 5 do 20m, asi po 20 minutách, do obrovské otevřené jeskyně, kde se dalo normálně dýchat. Zde nás dle domluvy opustili slovinci a vrátili se s ohledem na Duleho zdraví zpět. Já se Zbyňkem - nebo spíše naopak - Zbyněk se mnou, jsme pročesávali dno a stěny a podařilo se nám proplavat kratší restrikcí do další otevřené prostory. I zde Zbyněk našel prostup dále, ale vzhledem k ubíhajícímu času a zejména silnému protiproudu, jsme průzkum ukončili a vrátili se zpět k výstupu. Zbyněk si liboval, jaké možnosti dalších průzkumů a možností tato lokalita do budoucnosti slibuje.

Po převlečení jsme se vřele rozloučili se slovinskými přáteli, poděkovali za starostlivost, péči a čas, které nám věnovali v uplynulých dnech a odjeli do Rieky, kde jsme se na večer potkali s Honzou Lambertem a jeho přítelkyní Pavlou, kteří nás už očekávali. Samozřejmě první bylo to, že musíme buď jak buď uskutečnit ještě dnes ponor v moři. Už se stmívalo, takže zase se světly do černé vody - ale na to už jsme byli zvyklí. V neděli ráno jsme absolvovali ještě jeden ponor a krátce po poledni vyrazili na cestu k domovu.

V autě, plni dojmů a prožitků jsme měli celou cestu o čem vyprávět, co hodnotit a plánovat další výpravy.

Petruna

Ostatní fotky v Galerii